O mně

Tělo mluví dřív než pusa

Jsem Radek Laci, odborník na to, jak nervový systém ovlivňuje způsob, jakým se hýbeme, dýcháme a reagujeme na každodenní stres. Už více než 12 let pomáhám lidem rozpoznávat souvislosti mezi bolestí, dechem, emocemi a tím, co ve svém životě dlouhodobě přecházejí.

Mými workshopy prošly tisíce lidí, včetně zaměstnanců společností Google, Forbes, Škoda Auto, PwC, Česká spořitelna a MONETA Money Bank. A bez ohledu na obor nebo pracovní pozici u nich často vidím stejný vzorec: schopní lidé dlouho fungují přes hlavu a první signály těla začnou brát vážně až ve chvíli, kdy je zastaví bolest, vyčerpání, úzkost nebo nespavost.

Nezajímá mě proto pouze místo, které právě bolí. Zajímá mě, proč se bolest vrací, proč se čelist znovu zatíná, proč se dech během dne zkracuje a proč tělo nedokáže vypnout ani ve chvíli, kdy už pracovní den skončil. Bolest zad totiž nemusí začínat v zádech, úzkost nemusí začínat v hlavě a nafouklé břicho nemusí být pouze otázkou jídla.

Kde většina končí, začínám hledat souvislosti

Tělo nevnímám jako soubor oddělených částí, které lze jednotlivě opravovat. Je to biologický systém, ve kterém se vzájemně ovlivňují pohybový aparát, dech, fascie, nervový systém, krevní a lymfatický oběh i mozkové okruhy spojené s emocemi a pamětí.

Ztuhlá záda mohou souviset se způsobem, jakým člověk dýchá. Zatnutá čelist může ovlivňovat krk, soustředění i kvalitu spánku. Trávení může reagovat na stav nervového systému ještě dřív, než si člověk připustí, že už dlouho funguje za hranou svých možností.

Proto nezačínám otázkou, který sval potřebujeme protáhnout. Hledám, proč se tělo stále vrací ke stejné reakci a co tento vzorec během běžného dne udržuje.

Člověk může ráno vstát s rozhodnutím, že dnes bude všechno jiné, ale během dne znovu přestane vnímat dech, zatne čelist, odloží jídlo, ignoruje únavu a řekne ano ve chvíli, kdy chce říct ne. Večer se potom objeví stejný výsledek: bolest zad, nafouklé břicho, vyčerpání, úzkost nebo další hodina v posteli, během které čeká, až konečně usne.

To není náhoda ani nedostatek vůle. Nervový systém opakuje reakce, které má naučené a které zná. Proto nestačí symptom na chvíli odstranit. Potřebujeme rozpoznat celý vzorec, který mu předchází: co se děje s dechem několik hodin před příchodem úzkosti, kdy člověk přestává vnímat únavu, které hranice opakovaně překračuje a co si nedovolí cítit, protože potřebuje dál fungovat.

Techniky najdete na každém rohu, Prožitek ne. 

Neprodávám techniky. Návod, co dělat při bolesti zad, dnes najdete během několika sekund ve vyhledávači, na sociálních sítích nebo prostřednictvím umělé inteligence. Většina lidí navíc dávno ví, že by se měla více hýbat, lépe dýchat, dělat si přestávky a pravidelně odpočívat.

Problém není v tom, že by měli málo informací. Problém je, že informace sama o sobě nezmění způsob, jakým jejich tělo reaguje ve chvíli skutečné zátěže.

Techniku mohu použít jako nástroj, ale technika není výsledkem mé práce. Výsledkem je okamžik, kdy člověk na vlastním těle rozpozná, že ještě před bolestí zad přestává dýchat, že čelist zatíná při konkrétním typu situace nebo že jeho tělo reaguje mnohem dřív, než si hlavou připustí, že znovu překračuje vlastní hranice.

To už není poučka, kterou si zapíše a za několik dní zapomene. Je to osobní prožitek, který se propojí s jeho vlastním příběhem a vytvoří v paměti konkrétní referenci. Člověk si nemusí pamatovat název metody ani přesný postup, ale může si celý život pamatovat chvíli, kdy poprvé skutečně pocítil, že jeho tělo dokáže reagovat jinak.

Informace říká, co byste měli dělat. Prožitek vám umožní rozpoznat okamžik, kdy to skutečně potřebujete.

Firmy si často myslí, že potřebují návod na bolest zad

Když mě firma osloví s požadavkem na workshop o bolestech zad, nepřijímám toto zadání automaticky v jeho původní podobě. Přijít mezi zaměstnance, ukázat několik univerzálních postupů a vysvětlit jim, jak mají správně sedět, by bylo snadné. Zároveň by to bylo zaměnitelné, povrchní a jeho přínos by často skončil společně s prezentací.

Bolest zad totiž bývá pouze viditelnou částí mnohem širšího vzorce. Za ní může stát způsob, jakým lidé fungují během dlouhých porad, jak reagují na vysoké nároky, kdy přestávají vnímat dech, jak dlouho přecházejí únavu nebo proč jejich pracovní den fyzicky pokračuje ještě několik hodin po odchodu z kanceláře.

Proto firmám nenabízím další přednášku plnou informací, které si zaměstnanci mohou kdykoliv vyhledat. Měním samotné zadání. Místo obecného návodu vytvářím zkušenost, ve které mohou konkrétní lidé rozpoznat své vlastní reakce, pochopit jejich souvislosti a přímo na sobě pocítit, co se změní, když tělu nabídnou jinou možnost.

Firmy si tak původně mohou myslet, že objednávají prevenci bolesti zad. Ve skutečnosti získávají mnohem hlubší práci se schopností zaměstnanců vnímat vlastní tělo, zachytit první signály přetížení a reagovat dřív, než je bolest nebo vyčerpání zastaví.

Právě v tom spočívá hodnota mého přístupu. Nepřináším informace, které už dnes dokáže vytvořit umělá inteligence. Přináším vedený prožitek, který nelze stáhnout, přečíst ani pasivně odposlouchat. Musí se skutečně stát.

Proč právě tělo

Tento přístup nevznikl pouze studiem a dlouholetou praxí. Vychází také z mého vlastního příběhu.

Vyrůstal jsem v dětském domově, kde pro mnoho pocitů nebyla slova. Pohyb pro mě tehdy nebyl výkon. Byl způsobem, jak unést věci, které jsem ještě nedokázal pojmenovat.

Velký vliv na mě měla Monika, kamarádka z dětství. Pohyb byl pro nás oba únikem z reality, ve které jsme vyrůstali. Když jsem se později dozvěděl, že zemřela, necítil jsem téměř nic. Ne proto, že by mi na ní nezáleželo, ale protože když je bolest příliš velká, nervový systém může utlumit prožívání, aby člověk dokázal pokračovat.

Teprve časem mi došlo, že necitlivost neznamená nepřítomnost emocí. Někdy znamená, že jsme se naučili něco necítit, protože jsme tehdy neměli jinou možnost.

Právě tato zkušenost mě přivedla k otázce, která dodnes stojí za mou prací: Co všechno si tělo ponechá, když člověk musí pokračovat dál?

To, co hlava zapomene, si tělo často uloží. Do dechu, čelisti, držení těla, bolesti i způsobu, jakým reagujeme na další zátěž.

Pochopit nestačí. Potřebujete to zažít.

Na workshopech nepředávám další seznam technik, který si zapíšete a za několik dní zapomenete. Hledáme souvislosti mezi tím, co se odehrává ve vašem životě, a tím, jak na to reaguje vaše tělo. Nejen o těchto souvislostech mluvíme, ale přímo je prožíváme.

Pokud chcete svému tělu porozumět nejen hlavou, ale také rozpoznat vlastní vzorce přímo v prožitku, podívejte se na aktuální workshopy, které najdete na domovské stránce. 

Tělo neojebete. 

Jeho signály můžete dlouho přecházet, ale nemůžete je umlčet navždy. Mojí rolí není říkat vám, co máte cítit. Pomáhám vám rozpoznat, co už vaše tělo říká, pochopit opakující se souvislosti a osobně zažít, že existuje také jiný způsob reakce.

Protože informace může změnit váš názor. Ale až prožitek mění způsob, jakým své tělo skutečně vnímáte.